Prosociální chování a jeho vazby na altruismus, afiliaci a empatii
Afiliace
Pojem afiliace též afiliance (z lat. afiliatio) lze přeložit jako přijetí nebo také přátelské, akceptující, otevřené sociální. chování, které se vyznačuje vyhledáváním přítomnosti druhých lidí, zájmem o spolupráci, komunikaci a sociální kontakty. Opakem afiliace je hostilita, která se projevuje nepřátelstvím, odmítáním spolupráce a kladných sociálních vztahů ve skupině.
Na afiliaci lze nahlížet jako na psychickou potřebu, související s potřebou lásky, přátelství a spolupráce. Snaha lidí navázat s druhými blízké přátelské vztahy vyplývá zároveň z potřeby bezpečí, kterou sociální interakce umožňují saturovat. V psychologii převažuje mínění, že potřeba afiliace, nazývaná též někdy jako potřeba sociálního kontaktu či intimity, je vrozenou a primární potřebou člověka, pozorovatelnou již v nejrannějších stadiích jeho ontogenetického vývoje a jejíž frustrace vede k závažným deprivačním poruchám. Afiliace je vymezována také jako relativně stálá interpersonální dispozice, která vede k aktivizaci specifické interpersonální strategie subjektu, reagovat na druhé přátelským způsobem. Afiliace lze konečně chápat jako motiv podněcující a řídící prosociální chování člověka.
Afiliační motivaci stimulují příčiny nutné k přežití člověka, tj. kognitivně konsensuální obraz světa, tendence srovnávat se s druhými lidmi a získávat od nich zpětnou vazbu. V situacích nejistoty a ohrožení sílí u většiny lidí sklon kooperovat, který představuje předpoklad jistějšího materiálního, informačního a emocionálního prospěchu. Nezanedbatelnou složkou afiliační motivace je snaha člověka podělit se o pocity úspěchu, radosti či spokojenosti. Afiliace se může realizovat na základě motivu člověka navazovat, udržovat a rozvíjet instrumentální sociální vztah s druhými lidmi a jejich prostřednictvím dosahovat potřebných cílů v situacích, kdy lidé jsou vzájemně zaměnitelní. Vytvoření emocionálně intimních sociálních vztahů, v nichž je druhý, nezaměnitelný člověk cílem sám o sobě a nikoliv pouhým prostředkem, jak tomu bývá ve vztazích přátelství či lásky, je rovněž determinováno afiliačními motivy. Nadměrně vysoká úroveň afiliace však může u některých subjektů souviset s vysokou úrovní jejich extraverze a vysokým sebepojetím a slouží k navazováni široké škály povrchních sociálních interakcí, které vedou k jejich sebepotvrzování jako cenných, nepostradatelných a oblíbených jedinců. Na druhé straně může extrémně vysoká afiliační motivace některých subjektů souviset naopak s nízkým sebepojetím, kdy si tito jedinci prostřednictvím sociální interakce s jinými lidmi kompenzují nedostatek pocitů bezpečí, jistoty a sebepřijetí a redukují pocity nepříjemné individuální samoty. Snaha připoutat k sobě druhé je v tomto případě motivována redukcí úzkosti, která by mohla nastat v důsledků sociálního nepřijetí či dokonce vyloučení. Nedostatek přijetí či hrozící riziko sociální rejekce vede jedince s vysokou afiliační motivací k pocitům ukřivděnosti, vlastní nedostatečnosti, úzkosti či hostility a nutí tyto jedince produkovat konformní varianty sociálního chování.
Existenci specifického faktoru úzce souvisejícího s úrovní afiliativního chování potvrzuje dispoziční přístup k pětifaktorovému modelu osobnosti, který rovněž předpokládá výskyt nezávislého faktoru přívětivosti, který je odpovědný za kvalitu interpersonální orientace na kontinuu od soucítění s druhými po nepřátelskost, projevující se v myšlenkách, pocitech a činech. Vysoká úroveň tohoto faktoru souvisí s konservativismem, dobrosrdečností, laskavostí, pomocí druhým, upřímností a důvěřivostí, zatímco nízká úroveň tohoto faktoru může vyjadřovat cynismus, surovost, podezíravost, nespolupráci, pomstychtivost, či bezcitnost.