Prosociální chování a jeho vazby na altruismus, afiliaci a empatii
Altruismus
Za zakladatele konceptu altruismu je dnes označován Auguste Comte (1798-1857). Slovo altruismus tvoří latinský kořen alter, který lze do češtiny přeložit jako druhý nebo jiný. Dřívější úvahy o otázkách týkajících se pomáhání jiným byly soustředěny kolem pojmů: laskavost, soucit, přátelství. Comte postavil proti sobě altruismus a egoismus, jako dva odlišné motivy lidského jednání, přičemž jednání motivované altruismem chápal jako sociální chování orientované na nesobeckou pomoc druhým. Problematice pomáhání druhým se věnovali v dějinách filozofie mnozí, vzpomeňme alespoň Platona a Aristotela – oba nahlíželi na otázku jednání ve prospěch druhých v kontextu přátelství. Home altruistickou motivaci dával do souvislosti se soucitem s druhými. Kant vložil problematiku pomáhání do rámce morálních povinností. Ve své podstatě, z pohledu Kanta, není rozhodující co je dobré pro konkrétního jedince či pro druhé, důležitějším je aspekt morální povinnosti, kterou plníme tím, že pomáháme.
Současní představitelé psychologie či sociologie přistupuji k problematice altruistického jednání bez utopického moralizování. Stále však v literatuře zaznívá názor, že egoismus a altruismus mají mnoho společného. Řada autorů si všímá skutečnosti, že pro altruistické chování jsou charakteristické výhody na straně příjemců, aktéři konající altruismus nedosahují podobných výhod, spíše jsou konfrontováni s náklady.
V soudobých konceptualizacích altruismu je akcentován motivační stav související s tímto typem jednání. Cílem altruistického jednání, je zlepšit blaho druhých osob. K dosažení takto konstruovaného cíle je nutné splnit určité podmínky:
- jedinec musí vnímat situaci, ve které se nachází druhý člověk jako negativní,
- jedinec musí vnímat druhého člověka jako osobu, která potřebuje pomoc,
- poskytnutí pomoci druhému se musí stát pro jedince hlavním cílem a nejen prostředkem
k dosažení nějakého jiného cíle.
Altruismus je dnes studován nejen v kontextu motivace. Studie zaměřené na altruistické chování zkoumají souvislosti mezi hodnotami, dispozičními osobnostními charakteristikami a altruismem.
Příbuzenský a reciproční altruismus
Etologové a vědci z oboru behaviorální ekologie rozlišují altruismus na příbuzenský a reciproční (v angličtině se používají pojmy: kin a recirpocal).
Příbuzenský altruismus reprezentuje chování ve prospěch blaha, příležitostí a možností k přežití či reprodukci geneticky příbuzných jedinců. Příkladem tohoto altruismu je rodičovský altruismus, kdy jedinci riskují vlastní bezpečí, omezují vlastní budoucí plodnost tím, že se věnují svým již narozeným potomkům. Z tohoto úhlu pohledu, přežití a reprodukce beneficientů pomoci, slouží k pokračování rodu a také předávání z generace na generaci altruistických genů.
V případě recipročního altruismus se jedná o chování, které vychází z předpokladu, že příjemce pomoci se v budoucnu zachová vůči poskytovateli pomoci podobným způsobem. Jedná se o investici ve prospěch dlouhotrvající kooperační interakce Tento typ altruismu souvisí s tendencemi k odpouštění vs. odplácení. Lidé se liší v míře s jakou jsou připraveni předpokládat něčí ochotu či neochotu k reciprocitě. Rozdílná je mezi lidmi také touha odplaty za nedodržení reciprocity, ale i odpouštění této chyby. Z dlouhodobého pohledu touto kooperací obě strany dosahují zisky.