Prosociální chování a jeho vazby na altruismus, afiliaci a empatii
Prosociální chování
Prosociální chování reprezentuje velmi širokou kategorii, pod kterou lze zařadit velkou škálu aktivit například: pomáhání, sdílení, obětování se, poskytování útěchy. Je zřejmé, že k pomáhání mohou mít lidé nejrůznější důvody, například kalkulace se sociální odměnou, počítání zisků a ztrát (časových, morálních, ekonomických), snaha o zachování reciprocity v sociálních vztazích, praktické důvody (předejití újmě na majetku). Prosociální chování může vycházet ze zájmu, sympatie, touhy pomoci. Motivy prosociálního chování však mohou být také čistě egoistické.
V odborné literatuře se začalo psát o prosociálním chování nejdříve v souvislostí s agresí. Sears, Bandura nebo Walters hovořili o prosociální agresi, která měla pozitivní konotaci a byla vnímána jako kulturně žádoucí. V pozdějších letech se k prosociálnímu chování postavilo opozitum vymezené pojmem asociální. Kategorie prosociální dostala nový obsah, jehož součástí se stal altruismus, pomáhání, dobročinnost. Vedle prosociálního chování, které lze vymezit jako motivovanou a objektivně registrovanou reakci člověka, se objevuje v psychologické literatuře termín prosociální tendence. V případě prosociálních tendencí se jedná spíše o vnitřní motivační připravenost k prosociálnímu chování.
Podle některých autorů je vhodné v kontextu prosociálního chování hovořit o souboru odlišných navzájem souvisejících dimenzí, než o jednom globálním konstruktu. G. Carlo a B. A. Randal sestavili hexagonální model prosociálních tendencí, který tvoří následující dimenze: altruistické prosociální chování, kompliance, emocionální prosociální chování, veřejné prosociální chování, anonymní prosociální chování, prosociální chování v emergentních situacích.
V současné době najdeme v literatuře několik teoretických koncepcí prezentujících mnohaaspektovost prosociálních projevů. Jednou z nich je Hoffmanova teorie, jejímž předmětem je vývojový model empatie a prosociálního chování. V uvedeném přístupu jsou chronologicky popsány změny probíhající v rovině kognitivní, emoční a volní, které provází celkový vývoj jedince. Druhou zajímavou perspektivu vytvořili Piliavin, Dovidio, Gaertner a Clark. Tito autoři se zabývali naléhavostí pomocí, individuálními reakcemi na situace nouze a kognitivními kalkulacemi s odměnou a cenou.
Sporná se u zkoumání prosociálního chování ukázala otázka jeho původu. Určitá část vědců se domnívá, že jde o geneticky podmíněné chování. Druhá skupina autorů se spíše přiklání k názoru, že lidé se na základě odměn a trestů učí pomáhat potřebným. Důležité v celém procesu socializace přitom je, aby vnější normy byly jedinci internalizovány a staly se součásti jejich morálních struktur. Část psychologů prezentují empatii, jako důležitý prosociální motiv, který je částečně podmíněn dědičně. Díky strukturální podobnosti lidí (v psychologické i fyziologické rovině) mohou podobné situace vyvolávat u lidí podobné reakce. Významná je v této oblasti role rodičů a vychovatelů, kteří mohou prostřednictvím důsledného prosazování disciplíny pěstovat v dítěti smysl pro povinnost pomáhat potřebným.